Keramika – služba nebo výroba?

Naše další ekonomicko – podnikatelské okénko bych rád věnoval zajímavému jevu. Je jím veliká vlna zájmu široké veřejnosti o keramické řemeslo. Nejen že lidé opět postupně přicházejí na chuť kvalitním řemeslným výrobkům, často chtějí být také u jejich zrodu a trochu mu porozumět. Mnozí další chtějí keramiku vyzkoušet, naučit se ji vyrábět, odpočinout si u ní, nějak vyjádřit své pocity a podobně. Jak tomu jako keramici můžeme rozumět a co s tím?

Dříve a dnes

Když to vezmeme od počátku, máme tu celý pravěk, tisíce let dlouhé období, kdy keramika vznikala v jednotlivých domácnostech. Členové rodin si ji vyráběli pro sebe jako spotřební materiál. Keramika byla nízko pálená, dlouho nevydržela, a tak byla celkem často obměňována. Generace za generací vycizelovaly krásné tvary a vznikalo mnoho druhů nádobí pro různé účely. Samozřejmě vznikala i díla umělecká a obřadní, pro různé rituály, umělecké vyjádření a… kdo ví? O motivaci pravěkých tvůrců s jistotou mnoho nevíme.

Do doby Keltů zůstávala výroba nádobí domáckou záležitostí. Až Keltové jako první na našem území vytvořili specializované hrnčířské dílny, kde bylo provozováno výhradně toto řemeslo, a výrobky byly prodávány. Bezpochyby už dříve jistě občas někdo hrnec vyměnil za něco jiného, ale tady se bavíme o prvních řemeslných dílnách. Ne že by zdejší lidé už dříve neznali kruhy a řemeslné dílny, znali je z oblasti středomoří, avšak až Keltská společnost se rozvinula natolik, že si mohla dovolit vydržovat hrnčířské učně, než se doopravdy výrobu naučili a jejich práce se vyplatila.

Po odchodu, asimilaci, nebo co se to Keltům vlastně přihodilo (to nikdo dodnes přesně neví), došlo k relativnímu úpadku keramického řemesla v době Germánů. Vývoj pokračoval za vlády Slovanů, do středověku a následně směřoval k zavedení manufaktur. První manufaktury vznikaly ve 14. století ve Flandrech a ve Florencii a položily tak základy pro budoucí strojovou tovární velkovýrobu.

Teď už se můžeme přes první továrny posunout až do současnosti, kdy obrovské linky ať už v Asii, nebo v Evropě chrlí ve svých tunelových pecích tisíce a desetitisíce kusů užitkové keramiky. Jedná se o naprosto odlidštěný provoz, kde výrobu přebírají roboti, člověka v podstatě není potřeba. Takový provoz jsme mohli vidět v Teplické fabrice na sanitární keramiku. Má to ale svůj háček v tom, že tyto výrobní linky potřebují keramické technology, kteří komplexně zvládají materiály a jejich přípravu, technologii celé výroby. A takových znalců je dnes velký nedostatek.

Služba?

Než začneme hledat počátek keramických služeb, pojďme se podívat, jak to je s tou výrobou a službou a jaký je mezi nimi rozdíl. Hranice totiž není úplně ostrá. Výroba znamená přeměnu hmotných materiálů na nějaké výstupy, hmatatelné zboží, výrobky. Zato služby jsou nehmotné, neoddělitelné od toho, kdo je poskytuje. Služby reagují na konkrétní poptávku. Službu na rozdíl od výrobku vrátit nelze.

Pokud budeme hledat místo, kde do keramiky vstoupily služby, mohli bychom se dostat někam do třicátých let dvacátého století, kdy se spřátelili Bernard Leach a Shoji Hamada. Jsou považováni za zakladatele studiové keramiky, jak ji známe dnes. Stáli také u počátku hnutí Mingei, které reagovalo na ztrátu tradic a tradičního keramického řemesla.

Samozřejmě už dříve docházelo k úpadku řemeslné výroby, rozpadu tradic a hrnčířských linií. Ale nejde o konkrétní rok či okamžik. Důležité je, že zhruba v tomto období si už svět a hrnčíři jasně uvědomují, že došlo k určité ztrátě kontinuity. Tradice už se nežije a je potřeba ji chránit, popsat, udržovat… Můžeme za tím cítit první službu. Vznikla tu poptávka zaznamenat a ochránit tradici. Už se nejen vyrábí, ale také udržuje tradice, aby tu byla i pro další generace. Dříve se to dělo samovolně. Shoji Hamada vycestovává na pozvání Leache i dalších do světa a demonstruje své umění. To už je služba jako hrom. Od té doby nabírají keramické služby obrátky.

Pro upřesnění – bavíme se tu o službách soukromých, tj. pro jednotlivce a za úplatu. Pokud bychom se chtěli bavit o službách veřejných, kam se řadí i školy a profesní vzdělávání, mohli bychom zmínit například u nás v roce 1884 založenou c. k. odbornou školu keramickou v Bechyni. Historie je tu o něco delší, ale je to spojeno s profesní přípravou hrnčířů.

Pojďme tedy zpět ke službám v tom smyslu, jak je běžně vnímáme. Demonstracemi a kurzy to před sto lety začalo a kam to do dnešních dob dospělo?

Keramická služba dnes

Keramická malovýroba je v dnešní době relativně problematická. Začalo to již ve zmíněném 14. století založením prvních manufaktur a pokračovalo industrializací a novými materiály už před těmi více než sto lety průmyslovou revolucí. Konkurence skla, smaltovaných nádob a podobně vytlačila keramiku z původní pozice. V dnešní době továrny a velké obchody dokonaly své dílo. Pokud chceme dnes konkurovat, nemůže to být cenou a množstvím. Zbývá nám přidaná hodnota získaná uměleckým přístupem, řemeslnými postupy, příběhem, tradicí a podobně. Je v tom skrytý náznak služby, kdy pro společnost něco zachováváme.

Obrovskou kapitolou keramických služeb je soukromé vzdělávání. Jako by dnes každý chtěl být hrnčířem. To se ale netýká jen našeho řemesla, děje se to i v dalších odvětvích. V tomto zájmu lze podle mě rozlišit dva hlavní proudy. Jeden nazývám z legrace „wellness“ keramikou. Mám tím na mysli odpočinek u tvořivé práce, setkání s přáteli, zážitek. Nejde tu tolik o samotné řemeslo. Druhým proudem jsou lidé, kteří se opravdu chtějí řemeslo naučit od základů a porozumět materiálům, procesům, historii, atd. Samozřejmě ne každý hrnčíř chce a dokáže vzdělávat ostatní. Je to prostě něco jiného než vyrábět.

Další velkou kapitolou, v Čechách dost opomíjenou, je možnost sdílet. Výrobní prostory, výrobní prostředky. Studia, pece, kruhy… Jsme na hraně té výroby, ale je to pořád služba keramikům. Zpackaný výpal nelze vrátit, a na kruhu si každý dělá sám, hotovou věc nenabízíme. V zámoří či v Evropě je to celkem běžná služba.

Zajímavou poptávkou, se kterou se setkávám, je poptávka zakázkové výroby, ovšem se službou zároveň. Tito lidé si přejí se zúčastnit výroby. Chtějí se té věci dotknout a alespoň nějakým způsobem se stát spoluautorem. Není to snadné, je potřeba přizpůsobit techniku tak, aby to bylo možné (točit se prostě nikdo během pár hodin naučit nemůže), ale jde to. Výsledkem bude nejen šťastný zákazník, ale také poučený zákazník. Nahlédne do řemesla a zjistí, co to obnáší. Takových lidí je dnes obzvlášť potřeba, a pokud děláte rádi osvětu, může to být pro vás cesta.

Paletu keramických služeb jsme nevyčerpali ani náhodou, je tu řada specializovanějších možností. Například využití keramiky v arteterapii, na to ale musíte mít speciální výcvik. Určitě najdete i další.

Služba může být významným pilířem keramického podnikání. Po těchto službách je v současnosti velká poptávka. Jenže služby mají trochu jiné nároky než výroba a ne každý se jim chce věnovat. A určitě není dobré něco dělat jen kvůli poptávce. Pokud k tomu nemáme dispozice a nadšení, nebude služba dobrá.

Proč je tolik zájmu?

Pojďme ještě prozkoumat příčiny zájmu o služby v keramickém řemesle.

Prvně se domnívám, že to je proto, že lidem dnes jednoduše chybí manuální práce, práce, kde něco zhmotníme. Řada lidí dnes pracuje naprosto virtuálně a výsledky si nemohou „osahat“. I proto potřebují něco dělat rukama, jak to bylo po tisíce let naprosto běžné.

Také si myslím, že dalším důvodem je uvolnění, relaxace. Záměrně neříkám terapie, protože ta je vyhrazena těm, kdo mají výcvik a vzdělání. Je ale zjevné, že kdo v sobě našel sílu najít si nového koníčka, ten díky práci s hlínou přijde na jiné myšlenky, aktivně a dobře odpočívá. A nejen to, keramika je řemeslo velmi staré a nedílně spjaté s přírodními materiály. Hlína jako základní keramická materie a oheň pro její transformaci představují určitý pravzor a velmi starý příběh v lidské historii – archetyp.

Díky repetitivním činnostem, například i řemeslům, pokud je dobře ovládneme, můžeme zažít něco, čemu se říká (dnes módně) flow. Stav plynutí. Špičkový hokejista nepřemýšlí o bruslení. Vnímá hru, spoluhráče, strategii týmu… Stejně tak hrnčíř v toku zvládnuté dovednosti dosáhne uvolnění od napětí a spočine v radosti z toho, že to „jde samo“. Flow psychologové popisují jako rovnováhu mezi dovedností a výzvou. Dnes jsme přesyceni výzvami a novinkami a této rovnováhy je těžké dosáhnout.

Existují výzkumy, že učení se řemeslům a dokonalé zvládnutí různých prací a činností (třeba i hra na hudební nástroje) zvyšuje myelinizaci mozku, tedy rozvíjí a posiluje mozek. Lidé to bezpochyby tuší a vnímají. Řemesla podporují koncentraci, paměť, odhad, motoriku a schopnost řešit problémy.

Keramika není „lehké řemeslo“ a rozvíjí tedy i naši fyzickou stránku. Nejde tu ale jen o tělo. Pokud tvoříme z hlíny, zapojujeme a kultivujeme i estetické a výtvarné vnímání.

Nezapomínejme na sociální aspekt řemesel. To, že se jim lze věnovat ve skupinách, je pro většinu lidí přínosem a přispívá to k jejich zájmu o ně. Některé výzkumy prokázaly snižování úrovně deprese při provádění řemesel.

Závěrem

Může se to celé zdát triviální. Jenže čím je společnost techničtější, virtuálnější a více odtržená od přírody a přírodních materiálů, tím více zapomíná na věci dříve přirozené. Doby, kdy nebylo třeba znát tyto funkce a přínosy řemesel, protože každý je získával automaticky a tradice byly žité, jsou pryč. Proto i keramika prostřednictvím nás všech může sloužit (poskytovat službu) všem, kteří to potřebují.

Zdroje

• https://cs.gadget-info.com/difference-between-goods
• https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDroba
• https://www.national-geographic.cz/clanky/v-modernim-svete-touzi-nas-mozek-po-remeslu-vic-nez-kdy-driv-20180730.html

Autor: Václav Kugler | Redaktor: Václav Kugler | Odborná korekce: Petr Toms | Jazyková korekce: Zuzana Chomátová