Keramika na dřeň

Jakou chci mít keramiku?

Vybral jsem záměrně tuhle starou fotku, které bude asi 11 let. Sedíme tam na kopacích kruzích s Vojtou Vrbicou. Takové byly naše začátky, dílna žádná, umění žádné, nadšení obrovské. Naštěstí učitel tu byl, a tak jsme mohli začít.

Keramika, která mě baví nejvíc, je ta točená, takzvaně „z volné ruky“. V tom tkví její bezbřehost – žádná forma, žádná opora. V poslední době na různých fórech a ve facebookových skupinách vidím, že mnozí hledají opory, pomoci, „hacky“, zlepšováky, někdy téměř berličky. Mám rád strojový a nástrojový minimalismus. Umožňuje mi to stát na vlastních nohou. Nicméně bez strojů ani nástrojů to úplně nejde, pro sériovější produkci pomocníky potřebuji. Jaké?

Kruh. Fascinuje mě točení. Mám rád příběh o tom, kdo byli prvními specializovanými hrnčíři – točíři na našem území. Keltové. Až jejich společnost byla dost bohatá na to, aby si velmoži rok vydržovali učně, keramiky, než z nich vyrostl hrnčíř schopný pro ně pracovat. Tak náročné je kruh ovládnout. Měl jsem to štěstí že jsem se v začátcích mohl a chtěl učit na kruhu setrvačníkovém a navíc ještě bez motoru.

Ano je to dřevní a náročné, ale dá vám to skvělý základ a techniku, naučíte se pracovat v nižších otáčkách. Proto jsem zastáncem setrvačníkových kruhů, máme je v dílnách a preferujeme je. Kruhy hnané na přímo motorem nenutí pracovat s otáčkami a jejich slušivé límce jsou ochranou proti přehršli vody při práci. To jsou dvě tak silné opory, že se mnoho začátečníků vůbec nenaučí „chodit“. Měsíce a roky bojují s chybami vzniklými z necitlivosti k otáčkám a vodě.

S kruhem se pojí i další opory, nejen límce na šlikr, v poslední době také i různá uchytávadla na obtáčení a podobně. Hořáky na přisoušení, baty – podložky. Je toho víc a víc. Neříkám že je výjimečně nepoužiji, jsem-li na hraně možností a musím. Snažím se to ale naučit bez nich. Pokud se dostanu tak moc za hranu, znamená to pravděpodobně nedostatek praxe na nižší úrovni. Mám-li natočeno hodně o úroveň níž, zjistím, že i s velkým přídavkem hlíny zvládám.

Nejen kruhem živ je hrnčíř a i nástroje jsou potřeba. Vystačím s cidlinou, čepílkem, kalníkem, houbou, strunou, očkem. Je tu pár dalších drobností na konvičky, dekory a malování, ale vejdou se do jednoho kyblíku. Jenže my v sadách čepílků a oček hledáme jistoty. Mou snahou je rovným čepílkem zvládnout cokoli a oporu hledat opět v sobě.

Zarážející je, že není možné sehnat to, co doopravdy potřebujeme. Trh ovládá školský segment a ten řemeslné vybavení nepotřebuje. A tak si je musíme vyrábět sami, hledat v železářstvích, hodinářstvích a podobně.

Stroje jsou podobná kapitola. Chceme-li opustit oporu průmyslu, pak dříve či později začneme pokukovat po šnekovce. Po lisu či kulovém mlýnku. Nebo nějakém tom kruhu. A? Nic. Buď průmyslové velkokapacitní stroje mimo měřítko mých potřeb, případně celkem drahé stroje ze zahraničí, které mi nevyhovují. Na šnekovce bez hlinořezu syrovou hlínu nezpracuji. Takže hurá na bazar. Jenže co má svou hodnotu už je rozebráno. Na Svatošův zelený kruh narazíte občas, na šnekovku Janek už ne. Takže co s tím? Uvidíme. Mám v plánu postupně nějaké stroje nechat vyrobit. Stroje které by se hodily do malé manufaktury. Když už hliněný golem přesáhne vaše síly, nějaké té pomoci strojů už se nevyhneme. Můžu válet metráky hlíny ručně, ale nevím, zda to do důchodu vydržím. Protože dobrý keramik je prý ten, který se důchodu dožije.

Materiály jsou v dnešní keramice oporou přímo výstavní. Polotovary hlín, engob, glazur, všeho. Tady to chápu naprosto a jsem k nim nejshovívavější. Začít v materiálech bez opory alespoň v tradici, to snad ani nelze. Také jsem dostal do začátku materiálovou oporu ve vyzkoušené technologii. Ale snažím se je opouštět. Jen je těžké dokázat vyrobit vlastní hlínu dostatečně levně, nezničit se u toho a prodat ji za slušnou cenu ve výrobku. Ale všechno půjde! Jen to chce čas. Je pro mě nepřijatelné učit s polotovary, kde nevím, jaké je složení. Zvláště u glazur. Jak si pak vysvětlit jejich chování? Nechci zůstávat bez odpovědí.

Výpaly a pece jsou pro mě špičkou technologické pyramidy. S pecemi experimentuju jen pokoutně a tam, kde nic nepokazím. Používám převážně na míru stavěná zařízení. Dlužno říct, že i pro to, že dřevem pálenou smysluplnou pec z těžkých cihel koupit nelze (nemá-li být průmyslová), plynové pece zase stojí majlant. A elektrické se dnes stavět na koleni prostě nevyplatí. Poptávka tam tlačí ceny na přijatelnou úroveň. Nicméně u své další dřevem pálené pece si oporu zkušeného pecaře ponechám. Jen bych si přál co nejvíce přiložit ruku k dílu a stát se „součástí pece“.

Design a opory jsem si nechal na konec. To je asi nejtěžší. Odpoutat se od toho co jsem kde viděl, co bylo na pinterestu a jít svou cestou.

Keramika je tu tisíce let a pravděpodobně už tu vše bylo. Ale myslím že to není potřeba vzdávat. Čím déle pluju keramickými vodami, tím víc se objevuje představa, jakou chci mít keramiku. Zemitou, přízemní, uzemněnou, otevřenou, živou… Hurá do dílny! Přeji nám maximum svobody v naší tvorbě.

Závěrem ještě poděkování a vzpomínka na Danielu, které fotila tyto fotky. Nevím kde je jí konec, ale snad je dobrý! Ještě poděkování za korekturu Lence.